KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ
KAPITOLA DVACÁTÁ TŘETÍ – PROČ? PROTOŽE...
„Běž pryč,“ sykl Harry studeně po nezbytné dusné chvilce ticha, zatímco se popel v krbu pomalu usazoval. Nezdálo se, že by to na ženu nějak zapůsobilo. Naopak.
„Snape? Co to mělo znamenat?“
Harry na ni zpříma pohlédl, v očích vztek a nevíru – ona si ještě dovolí vypadat dotčeně!
„Do toho ti nic není. A teď odejdi,“ vysoukal ze sebe s úpornou snahou neříct něco, čeho by později litoval.
Ginny dál stála na místě, jakoby výzvu k odchodu opětovně přeslechla.
„Jak – není? Odkdy ti leze do pokoje s tím, že jsi měl přijít po večeři?! Co to…“
Stupňující se proud otázek byl přerušen rázně zvýšeným hlasem.
„Dost, Ginevro. Zkrátka odejdi. Hned.“
„Ale já…“
Začátek dalšího monologu už Harry nevydržel. „Vypadni!“ vykřikl frustrovaně a bylo mu úplně jedno, jak to bude nebo nebude působit. Přistoupil ke zkoprnělé ženě, pevně ji chytil za loket, druhou rukou hmátl po jejím plášti, a s tímto nákladem zamířil ke dveřím. Zdálo se, že Ginny byla jeho chováním tak překvapená, že se nevzmohla na adekvátní protest. Bez větších potíží tak stanuli na prahu, Harry ženu pustil, prudce rozrazil dveře, nataženou dlaní k nim pokynul, druhá paže jí strkala plášť přímo do obličeje. S nádechem a pootevřením úst, jakoby se chystala něco říct, po látce sáhla. Varovné blýsknutí v zelených očích bylo dostatečným varováním, aby se o nic tak pošetilého nepokoušela.
„Ven,“ procedil přes sevřené rty. Zadívala se na něj s čirým úžasem a nepochopením, kterému by se – nebýt tak vzteklý – ani moc nedivil. A pak konečně prošla dveřmi, táhnouc za sebou plášť. Mírně pootočila hlavu přes rameno a tiše pronesla: „Já ti vůbec nerozumím. Co to má všechno znamenat?“
Harry se nevzmohl na nic. Ponechal otázky bez odpovědi a s pevnou sebekontrolou se mu povedlo dveře zavřít pouze s malým třísknutím. Úspěch.
Přešel k nejbližšímu křeslu, zničeně se do něj svezl a hlavu schoval do dlaní. Vztek s odchodem jeho spouštěče vyprchával, dostavil se strach a obavy.
Nejraději by se teď hned rozběhl do sklepení a okamžitě Severusovi vše vysvětlil. Dobrá přesnější asi bude termín – pokusil se vysvětlit. Jak? O tom už tak přesnou představu neměl. Instinkt mu říkal, že je lepší počkat a nechat ho vychladnout. No a on sám se zatím může pokusit si v hlavě sesumírovat, co mu chce říct. Protože na Snapea mohl jít jen s chladnou logikou a argumenty – aby měl vůbec šanci alespoň na miniaturní úspěch… že ho bude poslouchat… nebo…
Ovšem jak znal Severuse…
Sakra! Proč se… ne! Samozřejmě že se nebojí, to je absurdní.
Vydržel to ještě třicet minut. Pak pěstí vztekle praštil do polstrování opěrek, skokem stanul u krbu a bez dalšího rozmýšlení hrábl po letaxu. V hlavě neměl ani jeden jediný logický argument.
Severus v pokoji nebyl, jak se ujistil jediným rychlým pohledem. Pootevřené dveře do laboratoře mu byly vodítkem. Harry k nim rychle zamířil, těsně před nimi se zarazil. Zhluboka se nadechl, vydechl a sevřel ruce v pěst. Stává se z něj uzlíček nervů, takhle se necítil ani před soubojem s Voldemortem. Oba ty pocity strachu byly diametrálně odlišné, přesto však ve svém základě naprosto mrazivě devastující.
Lehce strčil do dveří, které se s vrznutím otevřely. Severus stál u svého pracovního pultu a skláněl se nad kotlíkem. Ačkoli jistě věděl, že není sám, od práce nevzhlédl. Harry na prahu dveří chvilku nerozhodně přešlapoval. Pak se, když mu to ticho i napětí připadalo neúnosné, ozval.
„Severusi?“
Zatraceně, proč to znělo tak… bojácně? Ustaraně? Chtěl mu přece předložit své racionální vysvětlení situace!
Hm, racionální neracionální… bylo to zatím jedno. Snape ho totiž úspěšně ignoroval.
„No tak, Severusi. Rád bych ti to vysvětlil.“
Nic. Lektvarista jen s nezájmem vhodil do kotlíku směs čehosi blíže neidentifikovatelného, a poté si pečlivě otřel ruce. Harry začínal být zoufalý.
„Každý má právo na obhajobu!“ vykřikl frustrovaně a zřejmě už ani žádnou odpověď nečekal. A tak byl notně překvapený. Po jeho poslední zoufalé větě se Snape otočil, bokem se opřel o pult a dál si utíral již dokonale čisté ruce.
„Opravdu? Řekl bych, že to, co jsem viděl, bylo poměrně jednoznačné,“ odtušil s nezájmem a jen krátce na muže před sebou pohlédl.
„Právě že nebylo! Ona se vrhla na mě, a to vteřinu před tím než jsi přišel!“ vyhrkl Harry ustaraně, odlepil se od dveří a udělal dva kroky do nitra laboratoře. Severus nasadil ironicky přemýšlivý výraz, povytáhl obočí, odhodil hadr na pult a celé to korunoval svým typickým založením rukou na hrudi. A když konečně promluvil, vzal muži před sebou dokonale vítr z plachet.
„Proč bych ti měl věřit?“
Harry naprázdno pootevřel ústa. Náhle mu to do sebe zapadalo.
Jistě, od přírody nedůvěřivý Severus, jehož neschopnost lidem důvěřovat ještě mnohonásobně zesílily jeho osobní zkušenosti… Správně – proč by mu měl vlastně věřit? Harry zatím odmítal vyslovit ten – relativně hodně pádný argument – který mu vyvstal v mysli.
„Nemáš mi co říct?“ ušklíbl se Snape a (to bolelo) posměvačně si ho přeměřil, „když už chceš tak moc vysvětlovat, řekni mi, proč ti trvalo asi tak čtyřicet pět minut, než jsi dorazil? Chtěl sis předem užít? Stačil sis užít? Stálo to za to?“
Harry se cítil… tak moc toužil mu dokázat pravdu a přitom absolutně netušil jak! Jeho úmysl s názvem „Vychladnutí hněvu“ se krásně otočil přímo proti němu. Bolelo ho nespravedlivé obviňování, bolela ho nedůvěra… a tak se zmohl na jedinou – dle jeho mínění – adekvátní reakci. Nutno podotknout, že ne příliš inteligentní reakci.
Jediný dlouhý krok a stál těsně u Severuse. Sevřel jeho tvář pevně do dlaní a postavil se na špičky s poměrně jasným úmyslem. Trvalo jen pár vteřin, než byl drsně odstrčen a u obličeje se mu ozvalo syčivé: „Čeho si myslíš, že tím dosáhneš?! Že si nejprve někde v koutku klidně zapícháš a pak co? Já nejsem žádná hračka na hraní, Pottere!“
A s tím Severus o krok couvl, definitivně se zbavil trvajícího sevření a se svým typickým vířením pláště… odcházel! To nespravedlivé nařčení, zoufalství, bezmocnost, bolest a strach… kombinace všech těchto pocitů dohnala Harryho k tomu, že vykřikl něco, o čem věděl, že to muže stoprocentně zastaví. Byl na to totiž háklivý.
„Jen zbabělec utíká!“
Efekt byl okamžitý. Snape se zarazil v půli kroku, ramena mu téměř viditelně ztuhla a po vteřině či dvou se k Harrymu s kamennou tváří, kterou velmi dobře znal z dob minulých, otočil.
„Já nejsem žádný zbabělec!“ vyplivl ledově a propaloval Harryho smrtícím pohledem, „Nemáš právo mě nazývat zbabělcem! Za žádných okolností – natož když máš tak pitomou výmluvu. Skutečně nevidím jediný pádný důvod, proč bych ti měl spolknout ničím relevantním nepodložené vysvětlení!“
S každým slovem svého proslovu postupně zvedal hlas a na konci už takřka křičel. A když tohle všechno na Harryho vykřičel, opět se otočil a měl se k odchodu. V tu chvíli už… padly všechny důvody, které vedly k váhání, všechen stud a opatrnost. Zdálo se to tak malicherné. Skutečně to vypadalo, jako by čas na chvilku zamrzl, tak jako Snape ve svém pohybu, když Harry překvapivě pevným hlasem řekl:
„Protože mě miluješ. Už roky.“
Pozoroval – znovu – ta ztuhlá ramena před sebou, vnímal to dusné napjaté ticho, které se rozprostřelo po laboratoři, a sám byl v situaci, kdy i dýchal s podivnou opatrností. „Proto bys mi měl věřit,“ dodal tiše směrem k záplavě černi.
Severus… nebyl ani příliš šokován. Vždyť ten starý blázen to hvězdě kouzelnického světa mile oznámil již před lety. Prý pro jejich dobro! Jen… z nějakého důvodu oba (vlastně všichni tři – Albus už raději nic neříkal) předstírali, že to nikdy nebylo řečeno a že to Harry v podstatě neví. Jak… pošetilé a iracionální. Co všechno zmůžou konvence, nebo jen hloupý strach z nedorozumění, strach o vlastní hrdost.
Faktem je, že ačkoli věděli… nikdy, nikdy to nebylo takto naplno zmíněno, nikdy nebylo dáno na zřetel, jak se věci mají, nikdy… nikdy to proti němu nebylo použito.
Ne takhle.
Snad jako kontrast k pevnému hlasu se Harry nyní musel roztřeseně opřít rukou o kamennou zeď vedle sebe. Nemýlil se, když ve vážnosti okamžiku cítil, že právě teď se rozhodne o jejich budoucím vztahu.
„City nejsou důvodem… argumentem… ani vysvětlením pro všechno,“ odpověděl Severus strnule, setrvávaje stále ve stejné pozici. Oba cítili, že nepopřel řečené. A zas taková samozřejmost to nebyla – Brumbál svá osudová slova vyřkl před třemi lety. A city nezůstávají beze změn.
„Ale láska je důvodem k víře v toho, ke komu směřuje,“ zašeptal Harry a jak bylo pro něj typické, nahradil slovo „city“ něčím, dle jeho mínění, přesnějším.
„Ta vaše chrabrá prohlášení! Nestav se tady do role znalce… vztahů.“
Harry si povzdechl, nechal stěnu stěnou a pomalu přešel blíž k Severusovi, který k němu stále stál zády.
„Pro Merlina, Severusi! Já s ní nic neměl! Nechci ji, co je na tom tak těžkého k pochopení?!“ Ke konci bezmocně rozhodil ruce. Chtěl-li by teď někdo nakouknout do Severusova myšlení, našel by tam opravdu pozoruhodnou směsici pocitů a ukázkový zmatek.
Samozřejmě že mu chtěl věřit! Víc než chtěl. Ale… život ho naučil, že důvěřovat není dobrý nápad. V posledních týdnech, jak s Harrym trávil víc a víc času, jakékoli přemýšlení o budoucnosti, o jejich vztahu (nebo co to vlastně bylo) či o nějaké důvěře odsunul. Prostě si podobné myšlenky zakázal. Pravda, ne vždy stoprocentně úspěšně.
A neměl důvod to řešit, neměl důvod si to připomínat… dokud se ta mladá nádhera nezačala hlásit o slovo. A do toho si mu tady ten drzoun dovolí s klidem říci, že ho on, Severus, vlastně miluje, tak co chce vlastně řešit?!
Hm… co chce vlastně řešit?
Přes všechno popírání a pochybnosti věděl jedno – Harry na něj reagoval způsobem, který těžko mohl být předstíraný. Netušil (a ani tušit nechtěl), jaký byl vztah těch dvou v minulosti, ale cítil, že pokud jde o ně dva, funguje mezi nimi něco, co by se dalo nazvat „chemií“. A nejen jí.
S pocitem, že je asi totální idiot, se otočil čelem k Harrymu, který stál blíž, než očekával. Ačkoli si začínal připadat značně pateticky, neubránil se, aby v tom zeleném pohledu nehledal… pravdu? Nebo něco jiného?
Harry na něj hleděl s pevností a neochvějností, ani na vteřinu nezakolísal pod náporem černé zkoumavosti.
„Tvrdíš mi, jak o ni nestojíš, ale… stále trváš na tom, že chceš…?“
,Mě,‘ vyplynulo do ztracena, Snape ho nevyslovil, ale Harry pochopil.
Neslo to v sobě skrytou prosbu o ujištění, což z mladšího muže vyloudilo ztrápený povzdech. Zjevně – dokazování nebude nikdy dost. Kolikrát už mu bylo něco podobného podsunuto a kolikrát ještě bude?
„Vím, co chci, a vím, že jsi to ty. Už jsem ti to přece řekl. Několikrát. Nejen řekl! Potřebuješ to slyšet znovu? Potřebuješ to ukázat?“
Severus váhal, zda to popřít. Ale Harry na nic podobného, zdá se, nečekal.
„Chci tebe, ty nesnesitelný… sarkastický a ledový bastarde. Hm, pravda je, že vlastně nevím proč, ale to na faktu nic nemění…,“ spustil uvažujícím tónem, což ředitel, překvapivě, přerušil po svém. Poprvé od doby, co se Harry vrátil do Bradavic po onom zmateném útěku, Severus doopravdy a naplno převzal iniciativu. Stačilo mu malé natáhnutí a Harry se ocitl v jeho náruči. Jeho překvapení bylo očividně tak veliké, že uprostřed nádechu k dalšímu proslovu zapomněl zavřít ústa a vykulil na lektvaristu oči.
„Řeknu ti to jen jednou, jedenkrát,“ zasyčel Snape, který se svou tváří prakticky dotýkal té Harryho a ruku, za kterou si ho přitáhl k sobě, mu nepohodlně zkroutil za záda. Výhodu to však mělo – jelikož stisk neuvolnil a paži nepustil, stáli nalepeni na sobě, „Nehraj si. Dřív nebo později za to zaplatíš. Ale pokud si nehraješ,“ zvýšil lehce hlas, když se Harry chystal protestovat, „což potvrdíš tím, že tady zůstaneš – i přes mé varování, pak…“
Co pak už řečeno nebylo. Alespoň ne verbálně. Bylo to ovšem dáno najevo jemným polibkem, který Harrymu přistál na pootevřených rtech. Ten byl stále tak překvapený, že své vykulené oči zapomněl zavřít (což bylo něco, co jinak dělal při líbání se Severusem vždy).
Políbení to bylo jen lehké, jakoby zkoumavé a než se Harry vzmohl na adekvátní reakci, skončilo. Jeho poselství bylo víc než jasné.
„Takže?“ optal se Mistr a pečlivě přitom rentgenoval ty zelené oči.
Harry lehce potřásl hlavou snad ve snaze o lepší soustředění. Zmijozel. To byla jediná přesná charakteristika, která ho v současné chvíli v souvislosti se Severusem napadala. Sečteno a podtrženo – bylo řečeno vše podstatné a vlastně nic.
„Nejsem typ, co si zahrává…,“ ozvalo se šeptem.
Severus se lehce ušklíbl.
„Tvá citová stránka bude tvým prokletím,“ pronesl po chvíli zamyšleně.
Harrymu přesný význam řečené věty nedocházel. Popravdě mu v soudobé situaci docházelo – a jen velmi pomalu – akorát to, že se právě zapletl do něčeho, co se dá směle nazývat vážným vztahem. A ne ledajakým. Protože… dřív se možná milovali, ale až teď se zdálo, že je Snape schopen naplno připustit, že mezi nimi existuje partnerský vztah. Připuštění vedlo ke skutkům a skutky vedly k přesným pojmům – teď patříme k sobě. A to se Harrymu víc než líbilo.
„Pokud se zde slečna Weasleyová opět ukáže, nehodlám se držet stranou, to jen pro informaci,“ odtušil Snape, pustil Harryho paži, kterou mu stále držel za zády a o kousek couvl.
„Co tím myslíš?“ optal se znepokojeně Harry. Mistr na něj úkosem pohlédl.
„Nic specifického.“
Mladší kouzelník netrpělivě povytáhl obočí.
„Severusi…“
Pod vyčkávavým pohledem zmlkl. Co má říct? Nepleť se do toho? Není to tvoje starost?
Těžko. Ani jedno už nebyla pravda.
„Nic,“ vypadlo z něj nakonec a ošil se pod černými jehličkami, které víc než cokoli jiného vyzařovaly spokojenost. Skrytě, ale přece.
„Výborně. Podáš mi líh? Je v poličce za tebou,“ požádal Snape a elegantně tím utnul probíhající (nebo spíš neprobíhající) debatu.
Potter měl v hlavě ukázkový zmatek. Ne že by mu snad vývoj situace nevyhovoval, přesto ani zdaleka neočekával výsledek, který ho víc než překvapí.
Severusovy myšlenky tonuly v podobných pocitech, ovšem v jejich ukrývání byl poněkud úspěšnější. Sledoval, jak se Harry nepřítomně natáhl, drapl po lihu a spěšně mu ho podal.
Zato on nespěchal. Ať už Potter prováděl v předchozí hodině cokoli, teď byl tady. Harry už věděl, co jeho setrvání znamená a co bude obnášet do budoucna. Vyslovil něco, čemu se oba doteď urputně bránili a předstírali, že to vlastně neexistuje. Stál před ním sice evidentně mírně zmatený, přesto však… stále trpělivě čekající. Zkrátka tam byl kvůli němu. A Severus po všech těch letech, kdy se na to snažil – více či méně neúspěšně – nemyslet, kdy si to nechtěl připouštět a kdy se tvářil, že jemu se něco takového rozhodně stát nemohlo, najednou znovu zřetelně cítil ten prvotní cit. Tu vlnu, která se přes něj převalila v tom počátečním, časově tak vzdáleném, okamžiku, ve kterém mu kdysi došlo, co cítí. Jako když otevřete dlouho zamčenou truhlu s poklady. Miloval ho. Ano, stále ho miloval. Nyní možná i o něco víc než dřív, je-li to možné. Nebo to byl jen mylný dojem umocněný novými vzpomínkami, které se při smíchání s citem dostaly do velmi intenzivní kombinace, a přitom znamenal jediné – cítím k tobě nesmírné?
Vytáhl mu z prstů lahvičku a pevně dlaň sevřel. Zelená se k němu stočila s jasnou otázkou, Severus ji ignoroval. Hleděl na jejich spojené ruce a věděl, že i kdyby to nedopadlo… dobře, stálo to za to. Rozhodně to stálo za všechno, všechno co si momentálně dokázal vybavit. Víc pro tu chvíli nebylo podstatné.
A/N: Opět jedna z kapitol (a tuším, že i jedna z posledních takto „vyrobených“), která byla napsaná dávno před tím, než tato povídka měla nějaký začátek. Připomínám vám zde prolog (a kdo by si to chtěl doplnit, tak ještě šestou kapitolu – a nejen tu), který by už měl dávat větší smysl. (Pokud už jste vše netušili dávno, samozřejmě.) V předchozích kapitolách jsem se vždy snažila vyhnout přímému náznaku a definitivnímu potvrzení Severusových citů. Chtěla jsem nechat jen střípečky. I proto jsme jen zřídka nahlédli do jeho mysli, na druhou stranu by teď některé části měly víc zapadat do sebe (potažmo něco z jeho chování by mělo být jasnější. Co přesně, to už nechám na vás.)
Je zajímavé, jak se ze situace, u které téměř všichni očekávali „pohromu“, stane naopak okamžik, který jim pomůže.
PS: POPO? Bylo to… důležité? J Udělala jsi mi tím dotazem radost, takže doufám, že jsem tě vysvětlením té „záhady“ nezklamala.
A ještě dodatek pro všechny – bakalářská práce se (snad) zdárně blíží ke konci. Nicméně po cca dvou měsících, kdy u počítače sedím skoro každý den x hodin (často spíš od rána do večera), se přiznám, že bych ho nejraději chvilku neviděla. Z toho důvodu nevím, zda bude kapitola hned příští týden. Doufám, že to pochopíte.
(Omlouvám se těm, které svou tvorbou zklamávám. Často zklamávám i sama sebe.)