KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ
KAPITOLA DVACÁTÁ PÁTÁ - NÁVŠTĚVA
Harry právě v ložnici odkládal svůj učitelský hábit, když skrz otevřené dveře zaslechl typické zahučení letaxu. Neubránil se malému pousmání. Severus ráno zamumlal něco v tom smyslu, že pokud mu to vyjde, staví se po vyučování. Tedy alespoň tak si to Harry z té změti neurčitých syčivých zvuků přeložil.
„Severusi? Jsem tady,“ zavolal a natáhl se pro ramínko. Nepřicházející reakce nebyla nijak překvapivá, takže dokončil své malé převlékání a v košili se vydal vstříc nezbytné páteční hromadě vrčivosti. Ve dveřích ztuhl a úsměv vystřídalo nelíčené překvapení. Osoba, stojící před jeho krbem, totiž měla do vlající černi Mistra lektvarů na míle daleko.
„Hermiono?!“ vydechl šokovaně, „jak ses sem dostala?“
Přes tvář mladé ženy se rozprostřelo ještě větší zamračení, než jaké tam panovalo doposud. Nezdálo se, že by ji pronesená věta příliš nadchla.
„Taky tě ráda vidím, Harry.“
Potter potřásl hlavou. „Pochopitelně, já…“
„Byla jsem nejdřív u profesorky McGonagallové,“ skočila mu rázně do řeči, „z jejího kabinetu jsem se dostala krbem sem.“
Harry úlevně vydechl. Nikde tedy neudělal chybu, Minervin krb byl napojen na jeho.
„Jistě,“ vypadlo z něj poněkud koženě, „posaď se,“ dodal a mávl rukou k blízkému křeslu.
Hermiona neřekla nic. Usadila se, ruce složila v klíně a upřela na muže nad sebou tázavý pohled.
„Chceš něco…“
„Ne, děkuji,“ přerušila načatou otázku, „ale chci vědět, co se to s tebou zase děje.“
Harry si prohrábl vlasy naučeným pohybem, který nesl název „Nevím si s tím rady.“
„A co by se mělo dít?“ sondoval se snahou získat čas a také zjistit rozsah případných škod.
V reakci přišlo podrážděné našpulení rtů. „Tu otázku nemyslíš vážně, že ne?!“
Aha, tenký led. Svezl se do protějšího křesla, opřel se a… zíral. Prostě na ženu před sebou jen mlčky zíral – možná ve snaze rozluštit, jaká pohroma se na něj řítí tentokrát. Což ji, samozřejmě, vytáčelo.
„Pokud mi chceš dál tvrdit, že nevíš, která bije, podívej se na tohle,“ vyprskla, odněkud zpod hábitu vytáhla ruličku novin a vztekle ji po něm mrštila, „nebo mi budeš namlouvat, že jsi to nečetl?!“
Harry noviny rozložil. A palcové titulky, tak charakteristické pro bulvární podání Denního věštce, ho uhodily přímo do očí.
HARRY POTTER OPUSTIL DLOUHOLETOU PŘÍTELKYNI A UTEKL DO BRADAVIC! CO SE V TÉTO TAJEMNÉ ŠKOLE SE ZACHRÁNCEM KOUZELNICKÉHO SVĚTA DĚJE? A JAKOU ROLI V TOM HRAJE JEJÍ ŘEDITEL SEVERUS SNAPE? Více se dozvíte v našem článku, jehož informace máme z exkluzivního zdroje.
Následujících pár řádků přelétl se znechuceným výrazem, článek nedočetl. Sroloval noviny zpátky do ruličky a se zjevnou štítivostí je odhodil na zem. Pak pohlédl na Hermionu.
„Od konce války tenhle plátek neodebírám – myslel jsem, že to víš. Jistě chápeš proč. Takže jsem to opravdu nečetl. A udivuje mě, že zrovna ty… se opíráš o tohle,“ dodal podrážděně a snad aby nedošlo k omylu, namířil prst na tisk na podlaze. Poslední věta přitom byla – jak Hermiona velmi dobře postřehla – klíčová. Ani jedním slovem totiž nebylo popřeno nic z toho, co ten brak uváděl.
„Stejně bych rád věděl, jak se to celé…“
Kamarádka mu věnovala další z palety svých vědoucích pohledů.
„Jak se to celé… co přesně, Harry? Myslíš to, jak jsi odešel od Ginny a nikomu nedal vědět? Nikomu z celé rodiny, pro Merlina! Kdyby se Ron náhodou nepotkal s Nevillem, ani nevíme, kam jsi pak z Bradavic odešel… Ne, můžeš být v klidu, odmítl mu říct podrobnosti, podržel tě,“ pronesené to bylo s trochou nezbytné škodolibosti, což se dalo pochopit, „nebo jak jsi dal výpověď na ministerstvu a po svém návratu, či čem, se zavřel tady,“ rukou v rychlém pohybu opsala místnost, „ačkoli jsi po práci bystrozora vždy toužil? Nebo jak moc mě překvapila informace, že ses odmítl vrátit i přes nabídku značného zvýšení platu a postu vedoucího celého oddělení? Nebo máš snad na mysli to, jak došlo k tomu, že oslovuješ Snapea křestním jménem?! Ne, vážně nevím, jak se to stalo!“
Hermionin hlas se zvyšoval v přímé úměrnosti k přibývajícímu počtu řečených vět. Pak se prudce odmlčela, zhluboka nadechla a vyslala jeho směrem jeden ze svých prosebných výrazů.
„No, popravdě jsem měl spíš na mysli ten článek,“ vypadlo z Harryho znepokojeně, zatímco urputně přemýšlel, co má, u všech svatých, vlastně říct.
„Harry…,“ ozvalo se ve velmi varovném tónu.
Povzdech. „Ano, já vím, co chceš vědět a máš na ty informace právo. Akorát si nejsem úplně jistý, jestli můžu…“
Větu přetrhlo rázné otevření vstupních dveří. Než stačil jeden z nich zareagovat, pokojem se rozlinula rezolutní podrážděnost.
„Je víc než deptající zjistit, že tvé a Longbottomovy výkony v lektvarech byly zřejmě vysoce nadstandardní.“
Snape začal vypouštět páru hned, jak za sebou zavřel dveře. Ze své pozice měl výhled na Harryho křeslo a postavu v něm – nebo alespoň na její část – ale Hermiona zabořená za vysokým opěradlem zůstávala jeho očím skryta. „Těm pitomcům se podařilo zničit patnáct kotlíků za tři hodiny. Patnáct cínových kotlíků! Copak je možné takovou nehoráznou tupost pochopit?!“ Severusovo frustrované soptění nepřerušil ani nedostatek přicházejících konverzačních reakcí. Zdálo se, že si dostatečně vystačí sám. Během své litanie se zbavoval učitelského hábitu, kterým nyní mrsknul na věšák vedle dveří, pak se pustil do rozepínání manžetových knoflíčků na své košili. Ačkoli jindy by Harry tento výhled víc než uvítal, nyní jeho zrak rychle zalétl ke zkoprnělé Hermioně, tiše zabořené v křesle. Zírala na něj s konsternovaným výrazem, doprovázeným mírným pootevřením úst.
„Severusi…,“ pokusil se zarazit proud dalších – jistě velmi zajímavých – vět. Byl přerušen párem černých zorniček, které se do něj pichlavě zabodly.
„Zajisté, pro tebe to jistě pochopitelné je,“ ozvalo se sarkasticky v reakci na větu, kterou se – dle ředitelova mínění – chystal Potter pronést. Následně, když muž zamířil k jeho křeslu, bylo víc než jasné, že pokud chce zabránit případné nepříjemně trapné chvíli, musí se vymáčknout. Sice si nebyl jistý tím, zda se Snape sám od sebe v této chvíli chystal udělat něco osobnějšího, ale naprosto jistě věděl, že by to neudělal před třetí osobou.
„Máme návštěvu,“ vyhrkl rychle, když byl muž na dva kroky od něho. Okamžité ztuhnutí na místě doprovázené celkovou strnulostí bylo přesně tou reakcí, která se dala očekávat. Následně Severus natočil hlavu a studeně pohlédl na z míry vyvedenou Hermionu. Ta se nepříjemně ošila.
„Ehm… dobrý den,“ vypadlo z ní v následujícím nevyhnutelně trapném momentu, ve kterém ředitel absolutně nijak nereagoval. Po pozdravu, který přetrhl nit tíživého ticha, obrátil tvář Harryho směrem. A vyčítavě přimhouřil oči. Reakcí bylo omluvné pokrčení ramen a výraz v zelené, signalizující – já to nevěděl.
„Hermiona přišla… zjistit, co se děje,“ vysoukal ze sebe Potter ve chvályhodné snaze působit klidně. Snape o krok couvl, ruce založil na hrudi (celkový dojem mírně narušovaly rozepnuté knoflíčky na bílé košili a absence vlajícího hábitu), povytáhl obočí a směrem k ženě pronesl:
„Skutečně? A co se podle vás děje?“
Její nejistý pohled zalétl z Mistra lektvarů na Harryho a zase zpátky.
„Jde o ten článek,“ zachraňoval situaci mladší muž, rychle se natáhl a následně zvednuté noviny podal Severusovi.
„Nečtu tenhle paskvil,“ odtušil Mistr bez hnutí. Z druhého křesla se ozvalo cosi neurčitého, znějícího jako slabé zaúpění.
„Já vím, já taky ne. Ale tohle je… tak se na to podívej.“
Harry projevoval chvályhodnou snahu. Dokonce se i postavil a nyní strkal noviny muži přímo pod nos. S podrážděným zavrčením mu byly skutečně uzmuty. Snape, drže výtisk štítivě v natažené ruce daleko před sebou, přelétl palcové titulky, ušklíbl se a noviny zase odhodil.
„Velmi poučné. A vy dva se tady snažíte přijít na co?“
Harrymu unikl lehce deprimovaný povzdech. Zjevně se ředitel opět snažil předvést v tom nejhorším světle.
„Přišla jsem se Harryho zeptat, co to má všechno znamenat,“ ozvalo se z křesla nečekaně. Snape se pootočil za zvukem a popošel k Hermioně.
„Což není vzhledem k vaší povaze nijak překvapivé. Nebelvír měl vždy sklony k přílišné zvědavosti,“ opáčil suše a pak, zřejmě trochu proti své vůli, dodal: „Co vám řekl?“
Hermiona se maličko pousmála. „Vůbec nic. Mlží.“
V černé se zablesklo. „Předpokládám, že to vás příliš neuspokojilo.“
„Moc ne. Ale myslím, že už začínám mít poměrně dobrou představu co…“
„Až vás přestane bavit konverzace o mně beze mě, dejte mi vědět.“
Harryho frustrovaný hlas vpadl do načaté věty bez nejmenších rozpaků. Jeho majitel se zatvářil vrcholně nespokojeně. Když Snape s charakteristickou neproniknutelností neříkal nic, Hermiona mávla omluvně rukou a po krátké úvaze, jejíž závěr byl, že momentálně se podrobnějšího vysvětlení nedočká, nabídla vlastní vysvětlení.
„Ptal ses na ten článek,“ začala a pohlédla na kamaráda, „ale nevím, jestli…“ Harrymu nebyla její rozpačitá narážka hned jasná. Až po „nenápadném“ kývnutí směrem ke Snapeovi mu svitlo.
„Klidně mluv,“ opáčil nevzrušeně, zatímco ředitel tam dál trčel jako kamenná socha, nevyjadřující se k probíhajícímu ději ani mrknutím oka.
„Dobře, takže…bylo to… ministerstvo pořádalo před pár dny další večírek. Vlastně se divím, že tě nepozvali…“
Tiché „Pozvali,“ neuniklo ani jí, ani Snapeovi, který tuto novou informaci vzal na vědomí s první viditelnější reakcí svého obličejového svalstva v posledních pár minutách – a sice s mírným zamračením.
„Aha, dobře,“ navázala Hermiona překvapeně (i když – co je ještě v této situaci překvapivé?), „zkrátka se tam vypravila polovina Doupěte. Zdá se, že Artura stále fascinují… ehm, to nic,“ (rozvíjení teorie o mudlovských hračkách hrubě přeťal další ředitelův ostrý pohled), „Ginny to trošku přehnala s alkoholem a jistě ti nemusím vysvětlovat, že se kolem točilo hejno novinářů zvědavých, proč tam nejsi. Jak měla upito, pronesla pár… nevhodných poznámek. Naštěstí ji Ron odvedl dřív, než stihla pronést nějakou hloupost. I tak ale řekla dost, jak je vidět z obsahu toho plátku… No a ráno se o tom odmítla bavit,“ zakončila. Proslov, obsahující jen velmi zestručnělé informace o celé té vrcholně trapné záležitosti, poskytl oběma mužům potřebné vodítko. A protože oni věděli něco co ostatní ne, nebylo už třeba víc dodávat. Harry se obrátil na Severuse a ten se ve stejné chvíli obrátil na něj. Pravděpodobně proběhla nějaká tichá výměna informací, jejíž obsah Hermioně unikal – tedy minimálně do doby, než se jí ho Harry uráčil oznámit.
„Sice nevím, jaká moudra na té akci padla, ale je mi jasné, že ti hodně došlo. Mám v plánu zůstat tady a Severus…,“ následná odmlkla, doprovázená chaotickým rozhozením rukou, dávala najevo jeho nejistotu.
„Potter se vám patrně snaží se svou obvyklou výmluvností sdělit, že momentálně navázal jakýsi nekonvenční a nedefinovatelný vztah se mnou,“* odtušil suše Severus, čímž vysvobodil Harryho ze spárů hledání vhodné formulace. Otázkou je, zda jím volená slova byla ta pravá. Zatímco Hermiona se i přes jasně vysílané signály neubránila nespolečenskému vykulení očí a nevěřícnému zalapání po dechu. (Jak často slyšíte člověka Snapeova formátu pronést něco takového? Dobrá, jinak – jak často můžete slyšet pověstného sklepního netopýra a postrach drtivé většiny „civilizovaných“ lidí říct něco tak… tak atypicky osobního?)
Harry nasadil svou typickou dotčenou grimasu, která mluvila za vše. A kdyby snad náhodou ne, pro jistotu si pomohl i verbálně.
„Jak – netypický a nekonvenční?“ vyhrkl v káravé tázavosti a celým svým vzezřením se dožadoval okamžité odpovědi. Severus lehce protočil oči, nebohá Hermiona si v křesle začala mnout spánky.
„Nechytej mě za slovo,“ utrousila ta propagace nekonvenčnosti vrčivě. Harry si neodpustil lehké trhnutí rameny, které přerušilo slabé: „Harry?“ linoucí se z křesla.
„Hm?“ nesouvislé zamumlání spolu s pomalým odtrhnutím zraku od černé před ním.
„Jsi si jistý… tím co děláš?“
Oslovený pár vteřin mlčel (i to stačilo na Snapeovo poklepávání ukazováčkem o rty), a pak s pevnou jistotou pronesl: „Naprosto.“
A Hermiona udělala něco, co nečekal ani jeden z nich – se širokým úsměvem pronesla jedno jediné – ale zato dost překvapivé slovo: „Výborně.“
-----------------
Snape o pár hodin později zaklapl knihu rozloženou na kolenou, jednu nohu přehodil přes druhou, pohlédl na Harryho, sedícího naproti němu a zabývajícího se na první pohled jakousi chaotickou činností, která spočívala v nepravidelném přendávání pergamenů (a jiné havěti) z hromádky na hromádku.
„Proč jsi nepřijal to pozvání?“
Ta otázka prořízla pokojné ticho po několika desítkách minut mlčenlivosti, takže Potter zvedl hlavu, věnoval mu krátký překvapený pohled a zase se vrátil ke svému rovnání, či co to prováděl.
„Myslíš ten večírek? Protože jsem nechtěl.“
Prostá odpověď, která měla být zřejmě dostatečným vysvětlením. Ne pro Severuse.
„Proč ne?“
„Protože jsem neměl náladu jít tam sám, protože mi bylo jasné, kdo tam bude, a k čemu by tam pravděpodobně došlo, a protože jsem měl lepší plán, jak strávit večer. Stačí?“
Soudě dle pochybovačně nakrčeného obočí to nestačilo. Což Harry ze své pozice nemohl vidět. Až když se mu to ticho, nepřinášející žádnou poučně-sarkasticko-ironickou poznámku, zdálo podezřelé, narovnal se a pohodlně se opřel.
„O co jde, Severusi?“
Oslovený hrál jasně o čas tím, že přendal knihu ze svého klína na konferenční stolek a pomalu se vracel do původní pozice. Zjevně – i těch pár zlomků sekundy, které mu to zabralo, považoval za výhodné.
„No?“ nedal se Harry a celé mu to přišlo až komické. Nejistý Snape? Kvůli večírku? Nemožné.
„Nechci, abys měl pocit, že tady musíš… zůstávat, když…“
Definitivně – bylo to komické. Také se malinko pousmál, víc si nedovolil.
„Snažíš se mi říct, že tady nemusím setrvávat a trávit večery s někým tak společensky založeným jako jsi ty?“
Po tomto tvrzení sice jeho směrem letěla dávka třeskavé ironie, nicméně následně bylo neochotně proneseno: „Tak nějak.“
„Dobrá, tak podívej,“ spustil Harry zapáleně, „návštěva podobných akcí se mi zprotivila ve chvíli, kdy jsem pár měsíců po válce přistihl reportéra Týdeníku čarodějek, fotícího mě na toaletě ze sousední kabinky. Dále – kdybych chtěl, tak na tu akci půjdu – a klidně i sám. A konečně – já jsem zcela spokojený s trávením času na aktuálně vybraných místech. Pravda, sklepení je na můj vkus občas až trochu moc vlhké, ale zase se tam najde pár skvělých místností, kde se cítím víc než dobře. Už je to dostatečně jasné? Skvělé.“
Snape pochybovačně potřásl hlavou, každopádně se vzdal dalších komentářů. Naštěstí. Protože teď byl na řadě Harry se svým prohlášením.
„Já… děkuji za Hermionu,“ pronesl s opatrností. Po jejím odchodu, kdy bylo jasně znát, že by s ním žena víc než ráda mluvila o samotě (což sice chápal, ale neměl v nejmenším úmyslu poslat tu sarkastickou záplavu pryč), nedal Snape ani jediným slovem najevo zájem o probírání ošemetného tématu, jakým tato neočekávaná návštěva bezesporu byla.
„Za co?“ otázal se Mistr s nepochybně předstíranou nechápavostí.
„Co třeba za tvé chování? Byl jsi… slušný.“
Přesnější vyjádření Harryho nenapadlo a navíc to vlastně byla pravda.
Snape se ušklíbl.
„Mé důvody byly čistě sobecké.“
„Ehm?“
Nepříliš duchaplná otázka plně korespondovala s mužovým zmatením.
„Co bych získal jejím uražením a odmítnutí, kdyby pak nevyhnutelně následovalo tvé naštvání?“
Pokojem se rozlehlo hlasité zasmání. „Manipulátore.“
Severus sklonil hlavu v náznaku malé úklony. „Potěšení je na mé straně.“
„Myslím,“ opáčil Harry, „že na straně nás obou.“
Pozdvihnutí pravého koutku úst bylo dostatečnou odpovědí.
„Zjevně.“
A Harryho napadlo, že i obyčejná všední odpoledne mohou být kouzelná. Ne – že jsou kouzelná. Na tomto mínění trval i přes vědomí, že celá záležitost s Hermionou bude mít nepochybně intenzivní dohru. A ne zrovna příjemnou.
*=Hodí se přiznat, že u této věty mi byl inspirací Queer as Folk.