Zdá se ti to nemožné? - KAPITOLA JEDENÁCTÁ
Měla jsem tendenci to pořád „vyumělkovávat“, tady něco připsat, pak zase ubrat… snaha o „dokonalost“ byla až příliš veliká. Nakonec to, samozřejmě, mohlo být lepší. J Ok, dost řečí… nastává má oblíbená věta – Musíme si promluvit. J
KAPITOLA JEDENÁCTÁ – MUSÍME SI PROMLUVIT
„Promluvit?“ zeptala se nervózně Hermiona a stále postávala u dveří.
„Hm,“ odtušil Severus klidně a byl se tomuto tématu ochoten věnovat natolik, že odložil i onu rozečtenou knihu, do které doteď bořil svůj vznešený nos.
„Možná bys mohla začít tím, proč potřebuješ tak akutně na ošetřovnu,“ předestřel téma hovoru, pohodlně si přehodil nohu přes nohu, a naprosto klidně se na ni zadíval nicneříkajícím pohledem.
Hermiona se posadila do křesla naproti němu. I když… posadila je poněkud zavádějící výraz, trčela sotva na krajíčku a evidentně byla jako na trní.
„No já… mám asi nějak rozházený menstruační cyklus, takové ty ženské problémy, s tím si nelam hlavu…,“ blekotala a zároveň se snažila ze všech sil vyhnout vyslovení onoho podezření, které jí urputně vrtalo hlavou.
Severus ji dál mlčky probodával očima.
„Tak cyklus?“ začal tiše, „a to nemůže počkat do rána?“
Něco jí na jeho chování nesedělo. Jen nemohla přijít na to, co to bylo.
„Ráda bych měla jasno, dělá mi to starosti, nikdy jsem podobné problémy neměla...“
Začínala si připadat jako školačka nikoli jako jeho manželka. Opravdu čekala, kdy jí strhne pěkných pár desítek bodů.
„Jako problém bych spíše viděl neschopnost užívat lektvary dle jejich dávkování,“ prohlásil, načež si začal poklepávat ukazováčkem po rtech.
„Jaké lektvary?“ ztrácela nit Hermiona a hleděla na něj poněkud vyjeveně.
„Jaké lektvary asi můžu mít na mysli…?“ opáčil mnohoznačně a s obočím velmi vysoko povytaženým ji už pohledem přímo rentgenoval.
Cvak, cvak.
Tak by se dal nazvat zvuk dvou ozubených koleček, které do sebe právě zapadly v Hermionině mozku.
Ve tváři měla vepsané nefalšované zděšení.
„Proboha!“ vypadlo z ní spontánně těsně předtím, než si rukou zakryla údivem pootevřená ústa.
Skutečně na světě existuje pár situací, kdy musí jít Merlin stranou.
„Neříkej. Já už bych svaté nevolal, ti nám nepomůžou.“
Uběhlo ještě pár desítek vteřin, než byla s to verbálně zareagovat.
„Tím mi chceš neuměle naznačit, že jsem… jsem… těhotná?!“ odvážila se pojmenovat onu zřejmost nahlas.
Severusovy rty se zkroutily do nejasného úšklebku.
„Naznačit? Původně jsem to sice chtěl nechat na tobě a alespoň první dvě minuty hrát překvapeného, než by ti došlo, že to díky propojení už musím vědět, ale… ty než by si k objevení své gravidity došla, bude to dříve známo celé škole – Minervou počínaje, přestárlou paní Norisovou konče,“ zakončil sarkasticky.
Zírala na něj neschopna slova.
V hlavě jí znělo jedno jediné slovo – dítě. Má mít dítě! Nepravděpodobná myšlenka z koupelny se ukázala jako více než pravděpodobná. A to během vteřiny. Pak si buďte někdy něčím jisti.
Nemožné.
Nicméně první, co pitomě (a poněkud nelogicky) vyhrkla, bylo:
„Ale já antikoncepci nevysadila!“
Severus jen protočil oči.
„Jistě, že ne. Akorát jsi ji zapomněla užívat.“
(Až později jí došlo, že jeho důvěra, kterou tímto prohlášením prokázal, je něco zcela nevídaného.)
Věnovala mu další nechápavý pohled.
„Já ti nerozumím. Každý měsíc mi necháváš…“
„A nechal jsem ho tam i posledně,“ přerušil rozvíjející se úvahy o zmizení lektvaru, „to ráno předtím, než jsem byl donucen zúčastnit se té společenské maškarády u Potterových,“ neodpustil si rýpnutí, které Hermiona tentokrát přešla bez povšimnutí, „zjevně sis ale řekla, že ho vypiješ až po návratu… ovšem večer se situace ubírala poněkud jiným směrem…“
Vysvětlení netřeba.
„Máš na mysli to tvé zmijozelské využití okolností?“ zjišťovala, zda mluví oba o jednom a tom samém.
„Ne. Mám na mysli tvou aktivní spolupráci,“ odpověděl ostře.
Nač se hádat – v této situaci obzvlášť – o slovíčka?
„Dobrá, ale to nevysvětluje, jak je možné, že jsem si lahvičky nevšimla druhý den a tím pádem na ni zřejmě úplně zapomněla!?“
„Že jsi zapomněla je očividné, důkaz máme před sebou,“ zamrmlal s pohledem upřeným k jejímu břichu, „jestli to nebude tím, že na tvém nočním stolku trčí hotová věž z knih, za kterou jsi ten nebohý lektvar zazdila a odkud ho já pracně doloval.“
To snad není možné! Zní to tak… surreálně.
„Já… jsem v šoku. Nevím, co říct,“ bylo všechno, nač se vzmohla.
Severus neodpověděl, jen si prsty stiskl kořen nosu.
„Počkat! Jak dlouho už to víš?!“
Oslovený nechal nos nosem a zvedl k ní svůj pohled.
„Od toho večera se sirupovými košíčky a kyselou okurkou,“ opáčil a při té vzpomínce se opět zatvářil znechuceně.
Po dlouhé době něco začalo dávat smysl.
„Tak proto to tvoje divné chování,“ svitlo jí a Merlin ví proč, vypadala, že se jí navzdory situaci ulevilo.
„Jak překvapivé.“
Pro jednou tu jeho ironii a sarkasmus přešla bez povšimnutí. Jak se tak snažila… logicky uvažovat, v hlavě ji strašila jedna neodbytná otázka, kterou se bála vyslovit nahlas. Nad svou odpovědí přitom nemusela vůbec přemýšlet. A pravděpodobně by nastal velký problém, kdyby měl jiný názor.
Když nastalé ticho mezi nimi, jak oba zamrzli ve svých vlastních myšlenkách, trvalo příliš dlouho, konečně se vzmohla na to tu větu vyslovit.
„Severusi,“ začala a „trpělivě“ čekala, než jí věnuje svou ctěnou pozornost. Když to posléze udělal, vteřinu či dvě mu ještě upřeně hleděla do očí, než…
„Chceš to dítě?“
Ticho pokračovalo. Dvě vteřiny, tři, čtyři… (dneska jim ty vteřinové pauzy nějak podezřele jdou) a v tomto mlčenlivém okamžiku zase zíral do očí on jí.
Pak jen pomalu přikývl.
A Hermioně spadl ze srdce obrovský balvan.
----------------------------------
„Á, Hermiono, co pro vás mohu udělat?“ zajímala se madam Pomfreyová aktivně, sotva Hermiona vkročila na ošetřovnu. Nikde nikdo, zkrátka ideální doba na soukromou zdravotní „siestu“.
„Potřebovala bych… poradit,“ snažila se Hermiona o přípravu vhodné půdy na věc budoucí.
„Zajisté, copak vás trápí?“ zajímala se Poppy, načež se začala hbitě točit kolem kovových bubnů, do kterých ládovala pomocí peánu velké bílé čtverce. Dařilo se jí přitom dělat obstojný rámus – tu zaklapla jedno víko, pak zase druhé… Jeden buben přendala, druhý odstrčila… A v tom všem mlácení, které si, samozřejmě, při popisování pacientčiných potíží měla odpustit, jí unikl začátek řečené věty.
„… možná mohla být těhotná,“ vypálila mladá žena.
S ošetřovatelkou to nijak nehnulo, nacvičeným pohybem pustila peán z prstů do připravené nádobky a s rukama v bok se k Hermioně konečně otočila čelem.
„No to je hezké,“ pronesla rázně, za což budoucí matka už už chtěla poděkovat… naštěstí to neudělala.
„Ale to mi musíte říct, která pak to je.“
Někdo tady měl nepochybně dojem, že dospěl ke správnému závěru, od kterého byl ve skutečnosti na míle daleko.
„Co… prosím?“ nechytala se oslovená a vyjeveně na starší ženu zírala.
Ta si nad tou donebevolající nechápavostí tiše povzdechla.
„Myslím,“ začala nanovo tónem, který použijeme na malé dítě (Severus by jistě dodal – velmi natvrdlé dítě), „která ze studentek tento problém řeší? Chápu, že chcete pomoci a že se stydí přijít sama, ovšem čím dřív přijde, tím je větší naděje na… no na případné ukončení toho těhotenství. Nemračte se,“ bránila se rychle, naprosto nechápajíc, proč se Hermioně krabatí čelo, „v takovém věku patnácti šestnácti let je to někdy jediné východisko…,“ mudrovala dál.
Hermiona využila malé pauzy pro vlastní zapojení do vedeného monologu.
„Ale já nevím nic o tom, že by nějaká ze studentek byla těhotná,“ opáčila suše. Pak už jen čekala, než Poppy, pokud možno, dojde obsah proneseného.
Ošetřovatelka se zarazila, zamrkala a nakonec ještě nechápavě zavrtěla hlavou.
„Tak o kom mluvíte? Nějaká vaše kamarádka? Paní Potterová je příliš brzo po porodu a navíc má svého lékouzelníka…,“ tápala neobratně dál a vůbec nezauvažovala nad tím, že jednu z nejpravděpodobnějších adeptek na těhotenství má právě před sebou.
„A co takhle já?“ odpověděla velmi ironicky.
Poppy se lehce usmála. „To zní vtipně,“ vyhrkla trefně.
„Já na tom nic vtipného nevidím.“
Hermiona už toho měla plné zuby. Proč na ni ta osoba hledí tak nevěřícně?! Copak je to něco nemožného?
„Vy to… myslíte vážně!“ vyhrkla šokovaná madam a zírala, s prominutím, jak čerstvě vyoraná myš.
„Nepochybně to myslím vážně! Proč se tak divíte?!“
Hermiona zněla přesně tak, jak se cítila – tedy silně frustrovaně.
„Já… Severus… nikdy by… dítě… nesnáší… nedovolil by… ředitel… jako otec?!“ vypadávalo z ní po malých dávkách na první dojem nesmyslné blábolení.
„O Severusově případné roli otce laskavě nepochybujte. A vůbec! Já vám nerozumím. Když jste si tenkrát před lety myslela, že jsem těhotná, nevypadala jste ani z poloviny tak šokovaně jako teď!“
Chudák madam Pomfreyová.
Stála tam jako hromádka neštěstí a zjevně se pracně snažila pochopit obsah sděleného. Na její obranu nutno dodat, že se následně bránila celkem logickým argumentem.
„Jenže když vás Severus přinesl tenkrát, byla jste v bezvědomí, takže mou prvotní reakci neznáte. Navíc – říkala jsem si, že to mohla být nehoda, znáte to… to se stává… tak jsem se raději ptala, zda zná pan ředitel to… ehm… používání jistých antikoncepčních prostředků,“ pronášela strnule a velmi zaujatě hleděla na cosi za Hermioninými zády, „jenže po pěti letech manželství, kdy se pořád nic neděje…,“ koktala dál a raději neviděla blesky šlehající z očí mladé ženy, „jsme s Minervou… eh! Tedy… já sama, sama…,“ přilévala olej do ohně a snažila se neúspěšně krýt známou intrikářku, „zkrátka… dospěla jsem (chápejme – dospěly jsme) k „logickému“ závěru, že žádné dítě nechcete… pan ředitel nechce… nesnese… vždyť ho znáte!“ zakončila unaveně a div, že si nezačala otírat orosené čelo. Chtěla-li něco pohnojit, právě se jí to, dle jejího osobního mínění, výborně podařilo.
Hermiona oproti tomu nevěděla, zda se cítit dotčeně, nebo zda se smát nad evidentně se potící Poppy. Koneckonců – ona měla vlastně pravdu. Kdyby nezapomněla vypít antikoncepční lektvar, s velkou pravděpodobností by ještě dlouho váhala, zda na téma „malý Snape“ zapříst s „velkým Snapem“ oficiální rozhovor.
„Dobrá,“ pronesla smířlivě. Ošetřovatelce se opravdu zřetelně ulevilo. Očividně čekala, kdy na ni Hermiona začne něco nepěkného křičet, popřípadě kdy se odněkud vynoří Mistr osobně, aby jí pěkně od plic řekl, co si o takovéto, všechny svaté burcující, troufalosti a drzosti, jako je pochybnost o jeho „lásce“ k dětem, myslí.
„No, já jsem… chci říct… nemyslela jsem…,“ pracně ze sebe dolovala omluvné, či situaci vysvětlující, oznámení Poppy.
„Já to chápu,“ mávla nad tím velkoryse rukou Hermiona, „nicméně… mohla byste mě, konečně, vyšetřit?“
„Ach, ale jistě, jistě. Hned. Zavřu hlavní vhod…“
Poppy se mohla přetrhnout, aby napravila předešlý trapas.
O patnáct minut později se nespokojeně zamračila, což Hermioně, ležící v nepříjemné poloze na vyšetřovacím lůžku, neuniklo.
„Co se děje?“
Komentáře
Přehled komentářů
ja toto nemôžem šítať večer, lebo sa rehocem na celé kolo a pobudí celý barák....
:-)
(ASISI, 26. 10. 2009 21:46)
Callie - "nahazuju výraz nepochopení" opravdu jsem to tak sekla? :-)) Díky.
Sammael - ale... pokráčko bude, samozřejmě. A děkuji. :-)
Angel - :-) Děkuji, to je krásná pohvala. Nehty si pěstuj!
snapeo - :-) Děkuju. Doufám, že tě nic ntrefí. :-) Jinak... copak Albus, ten může všechno. :-)
Teda...
(snapea, 26. 10. 2009 21:10)To je nehezké, nechávat takhle otevřené konce - myslela jsem, že mne trefí šlak!! Teď se mi v hlavě rojí milióny teorií...Velice povedená kapitolka - Poppy je v šoku a Minervu to así zkolí - tolik endorfinu, dokáže zabít a Brumbál - udusí se dropsem..ale může se obrz dusit?? Myslím, že v případě Albuse může...Jen aby bylo mrně o.k....tak rychle další kapitolu, ať mně netrefí dřív než Minervu:-))
hmm...
(Angel, 26. 10. 2009 16:42)...jak já nesnáším tyhle konce!a zrovna teď mi tak krásně dorostly nehty.do týdne je už budu mít určitě celé ohryzané ;-).ale pokud vynechám ten konec (a mé nehty,samozřejmě),tak to byla opravdu kvalitní kapitola.tvá snaha o dokonalost opět vyšla :-)
ááááá
(Sammael, 26. 10. 2009 16:15)
áááááááá takhle ukončit kapitolu je trestuhodné !!!!
Okamžitě pokračování nebo se neznám(prosííííííím)
och
(Callie, 26. 10. 2009 14:30)prečo si to musela v takej napínavej scéne seknúť??? nevydržím čakať :D ...inak, dobrá kapitolka :)
To nie ejmožné
(GwenLoguir, 28. 10. 2009 20:43)